Více o Cyrilu a Metodějovi
O co šlo
Cyrilu a Metodějovi na Velké Moravě?
Každý rok si 5. července připomínáme příchod věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Náš stát říká, že jejich přínos pro společnost je natolik významný, že jsme jim přiřadili státní svátek.
My se na tyto dva pokrevní bratry můžeme dívat různými pohledy. Jeden pohled je kulturní, zkoumáme jejich přínos pro tehdejší společnost z hlediska vzdělanosti. Vytvořili pro Slovany písmo hlaholici, přeložili první zákoník, založili školu a vyučili první slovanské kněze. Druhý pohled je politický, pomohli vymanit Velkou Moravu z vlivu Franské říše tím, že byla i díky jejich působení zřízena samostatná slovanská církevní diecéze s arcibiskupem Metodějem. Třetí pohled je duchovní, vidíme je jako zvěstovatele křesťanské víry (věrozvěsty), kteří Slovanům ukazovali na Boha, jenž chce mít se všemi lidmi osobní vztah.
Cyril a Metoděj byli ale také lidé jako my. Pojďme se na ně nyní podívat z méně známého pohledu a zkusme zjistit, co to vlastně bylo za lidi. Jaké měli vlastnosti a o co jim šlo. Proč dělali to, co dělali. Jaká byla jejich osobní motivace. Čemu věřili. K tomu nám pomůže podívat se na jejich život z širšího nadhledu, tedy nejen sledovat jejich práci na Velké Moravě, ale také celý jejich život. Nechceme hagiograficky oslavovat jejich hrdinské činy, ale ukázat je jako skromné, přesto odvážné bratry, kteří byli připraveni za své přesvědčení mnohé vytrpět, a dokonce i položit život. Při této rekonstrukci jejich života vycházíme ze spolehlivých zdrojů z 9. a 10. století, které dnešní historici považují za věrohodné.
Oba bratři pocházeli z řecké Soluně (Tesaloniky), která byla druhým největším městem Byzantské říše. Jejich otec Lev dosáhl významného politického postavení jako vojenský velitel celé oblasti. Mezi těmito dvěma bratry byl věkový rozdíl 11 nebo 12 let, Metoděj se narodil roku 815 a Konstantin (později Cyril) asi roku 827. Měli ještě dalších pět sourozenců.
Metoděj se po vzoru otce vydal na politickou dráhu, vystudoval práva a stal se vojenským úředníkem a správcem oblasti podél řeky Struma v Řecku. 1 Avšak po deseti letech služby byl znechucen intrikářskou politikou a odešel na Olymp v Turecku, kde se stal mnichem v jednom z řeckých klášterů. 2 Tam za ním přišel jeho bratr Konstantin, který se vydal jinou cestou, cestou vzdělání a moudrosti. Už ve svých sedmi letech měl sen, v němž vládce města shromáždil všechny tamní dívky a řekl mu: „Vyber si z nich, kterou chceš a dám ti ji za manželku.“ Konstantin si všechny pozorně prohlédl a vybral si tu, která byla ze všech nejkrásnější. Její jméno bylo Sofie, což znamená Moudrost. A tou se dál vyznačoval jeho život, Konstantin četl knihy, studoval v Konstantinopoli a stal se jedním z nejlepších světových učenců té doby.
Učil se spolu s mladičkým byzantským císařem Michaelem III, který byl o 9 let mladší. 3 V té době za něj vládla jeho matka, císařovna Theodora a logothetem (kancléřem – nejvyšším úředníkem) byl Theoktistos. Ten si Konstantina velice oblíbil pro jeho MOUDROST a POKORU. Nabízel mu mnoho bohatství, manželku ze vznešeného rodu, vysoké pozice ve státní správě, anebo vysoký církevní úřad. Konstantin všechno odmítal, protože chtěl být sám, oddělený pro studium a modlitby. Nakonec ho přiměli, aby dělal bibliotékáře slavné knihovny při chrámu Hagia Sofia, což znamenalo být sekretářem samotného patriarchy Fotia. Jenže Konstantin hledal něco jiného, on neusiloval o postavení, čest a slávu nebo bohatství, on hledal skutečnou moudrost, kterou viděl v rozjímání o Bohu. 4 Byl skutečně velkým učencem, ale vyznačoval se SKROMNOSTÍ. Utekl z Konstantinopole do jakéhosi kláštera u Bosporu. Šest měsíců ho hledali a nakonec ho přiměli, aby se stal učitelem na univerzitě a předával moudrost dalším lidem.
Když mu bylo 24 let, vyslal ho císař do Samarry, města na sever od Bagdádu v dnešním Iráku, které bylo tehdy sídlem chalífy, muslimského vládce. Cílem této výpravy bylo
diskutovat o křesťanské a muslimské víře. Takové rozhodnutí vyžadovalo velkou ODVAHU, protože šlo s velkou pravděpodobností o život. 5 Konstantin byl připraven za svoji křesťanskou víru zemřít, a tak se, vyslán císařem, vydal na 2000 kilometrů dlouhou cestu na východ. Měl s sebou sekretáře Georgia a další císařský doprovod. V Samaře byl přivítán poněkud pohrdavě, ale také s velkou zvědavostí. Začala několikatýdenní disputace o různých teologických a filosofických otázkách, které se zúčastnil i sám chalífa al-Mutawakkil Allallahi.
V disputaci vyhrál Konstantin, muslimští učenci nebyli s to odolávat jeho pronikavé MOUDROSTI a VÝMLUVNOSTI. Proto se rozhodli, že ho otráví. Přimíchali mu do nápoje smrtelný jed, ale Konstantin zázrakem přežil a vrátil se zpět do Konstantinopole ke dvoru císaře. 6
V té době došlo ke státnímu převratu, logothet Theoktistos byl sesazen z úřadu a nakonec zavražděn. Císařovna Theodora byla svým bratrem Bardou, který násilně převzal moc, přinucena odejít do kláštera. Zřejmě z tohoto důvodu se Konstantin vzdálil od císařského dvora a odešel za svým bratrem Metodějem do kláštera na Olympu. Zanedlouho je však císař předvolal a oba je žádal, aby se vydali na další misijní výpravu, tentokrát k Chazarům. Ti totiž vyslali poselstvo s žádostí, aby jim byli posláni vzdělaní muži, kteří jim vysvětlí křesťanskou víru, protože sami zvažují mezi křesťanstvím, židovstvím a islámem. Chazarové byli původně kočovníci tureckého původu, kteří se usadili v oblasti na sever od Černého moře, přibližně mezi Donem a Kavkazem. Jejich říše byla rozsáhlá a centrum měla v dnešním Dagestánu ve městě Itil v deltě Volhy u Kaspického moře. Další příležitostné sídlo chazarského cara – kagana bylo město Semender u Machačkaly.
Oba bratři se vydali na cestu přes Černé moře na Krym a pak Kaspijskou bránou směrem na východ. Na Krymu nalezli ostatky umučeného Klimenta, čtvrtého papeže. U Chazarů měli velký úspěch, mnoho lidí získali pro křesťanskou víru a pokřtili tam 200 lidí. 7 Sám kagan se pokřtít nenechal, ale vyjádřil naději, že k tomu také dospěje. Přesto chtěl bratry obdarovat mnoha dary, ale oni odmítli a vyžádali si řecké zajatce, kterých se tam nacházelo kolem dvou set. Ty pak vzali s sebou na cestu zpět do Byzance.
Na této zpáteční cestě se stalo několik zázraků, které si dnešní lidé nedokážou vysvětlit. Jednou přišli na místo, kde byly bažiny a nebyla tam pitná voda, jen jakási hořká voda. Konstantin byl na rozdíl od svého bratra Metoděje tělesně velmi slabý a nemocný, trpěl tuberkulózou. Zůstal bezmocně ležet na zemi a ostatní se vydali hledat vodu, ale žádnou nenašli. Konstantin se v této beznadějné situaci pomodlil a voda v bažinách zesládla. 8 Vidíme v tom jeho velkou DŮVĚRU v Boha za všech okolností.
Pak se ocitli u fulského kmene, šlo pravděpodobně o Alany, kteří byli vyhlášenými bojovníky, jejich dlouhé železné meče se staly synonymem hrůzy. Ženy měly podřadné postavení, po smrti muže byly jejich ženy zabity a pohřbeny spolu s nimi. Konstantin se jich nezalekl, ale zvěstoval jim víru v Boha, protože viděl, že žijí v mnohých pověrách. Měli tam strom, byl to dub srostlý s třešní, kterému říkali Alexandr a obětovali mu oběti. Žili v pověře, že když nebudou přinášet tyto oběti, nebude pršet a všichni zemřou. Kázání na Alany mocně zapůsobilo, šli se zpěvem chval ke stromu a společně ho skáceli. 9 Tu noc se spustil déšť, který všechny utvrdil, že Konstantinovo poselství bylo věrohodné a oni mohou žít ve SVOBODĚ.
Kníže Velké Moravy Rostislav vyslal poselstvo do Konstantinopole s žádostí o křesťanské učence a právníky. 10 Chtěl upevnit křesťanství ve své říši, ale sledoval také politické cíle. Protože pokud by Velká Morava měla politickou samostatnost, ale duchovní moc v zemi by měli kněží z Bavorska, nakonec by ovlivnili i politiku. Frankové usilovali ovládnout Velkou Moravu a neustále podnikali vojenské výpady. Proto Rostislav požádal papeže, aby vyslal biskupa a zřídil samostatnou moravskou diecézi. Ten neodpovídal, měl své důvody. Rostislav tak neváhal vyslat poselstvo se stejnou žádostí do Byzance. A císař Michael III. neodmítl a poslal na Velkou Moravu Konstantina a Metoděje.
Konstantin nechtěl jít, pokud nebude mít pro Slovany knihy. Když zjistil, že Slované nemají své písmo, začal usilovně přemýšlet a modlit se za Boží pomoc. Skrze nějaké zjevení nebo inspiraci přijal písmo, které odpovídá fonetice slovanského jazyka, který od mládí znal, protože v okolí Tesaloniky žilo mnoho Slovanů. 11 Toto písmo bratři nazvali hlaholice, název je odvozen od slova glagol–hlahol, což znamená „slovo“. V rychlosti přeložili evangelia do staroslověnštiny, zapsali je v hlaholici a vydali se na cestu.
Na Velké Moravě byli asi roku 863 slavnostně přivítáni knížetem Rostislavem v hlavním městě Veligradu, které bylo buď ve Valech u Mikulčic, anebo spíše v Sadech u Uherského Hradiště. Hned se dali do práce, shromáždili kolem 200 studentů nově vzniklé školy, kde učili budoucí kněze. Překládali další knihy Bible, učili, kázali a Metoděj jako právník vytvořil zákoník Zákon sudnyj ljudem. Za čtyři roky jejich žáci znali nové písmo a byli schopní
vyučovat a kázat. Oba bratři vyvinuli obrovskou PÍLI a PRACOVITOST, aby dosáhli svého cíle. Proto se vydali roku 867 na cestu do Konstantinopole, kde měli být vysvěcení na kněze, ale v Benátkách se dozvěděli, že v Konstantinopoli proběhl další převrat a císař Michael III. byl zavražděn svým přítelem a spoluvládcem Basilejem I.
Po cestě do Benátek však ještě navštívili panonského knížete Kocela v Blatnohradu u Balatonu. Ten si oblíbil slovanské písmo a naučil se hlaholicí psát. Požádal bratry, jestli by
s nimi mohl poslat několik dalších žáků, aby byli také vysvěcení na kněze. Nabízel jim odměnou za služby mnoho vzácných darů a peněz, ale oni vše odmítli a vyžádali si 900 otroků, kteří se tam nacházeli, protože v té době kvetl obchod s otroky. Kocel jim vyhověl a oni je propustili je na svobodu. 12 Vidíme zde jejich OBĚTAVOST.
Na pozvání papeže Mikuláše I. se z Benátek vydali do Říma, kde byli s velkou poctou přijati jako úspěšní misionáři mezi Slovany. Papež Hadrián II. (Mikuláš zemřel krátce před
jejich příchodem) přijal a posvětil staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk, hlaholici potvrdil jako svaté písmo a vysvětil Metoděje na biskupa. Později ustanovil i samostatnou panonsko-moravskou diecézi a tím dosáhli Slované plné církevní samostatnosti. Byl to velký den, protože do té doby byly jako bohoslužebné jazyky v Evropě uznávané jen tři – latina, řečtina a hebrejština. K nim se nyní přidala staroslověnština. Ani Frankové ani Angličané ani jiné národy neměly v té době privilegium mít biblickou zvěst ve svých národních jazycích. Křesťanství se sice šířilo, ale byla to spíše mocenská záležitost, způsob, jak ovládat prosté lidi skrze církevní moc, aniž by lidé skutečně pochopili evangelium o Boží lásce k člověku a rozhodli se pro osobní vztah s Bohem skrze křest.
Víra se častokrát šířila násilně, ale Konstantin a Metoděj svoji misijní práci vykonávali nikoli mocensky, ale LASKAVĚ a OTCOVSKY. Přišli ne proto, aby skrze víru ovládali, ale aby sloužili a podporovali lidi tak, jako otec vede, potvrzuje a povzbuzuje své děti. Tito dva bratři přinesli skutečné OTCOVSTVÍ do slovanského národa žijícího na našem území. Pokud by neměli rádi Moravany, nikdy by se pro tuto službu nerozhodli a předně po skončení první fáze by se vrátili zpět do kláštera na Olympu. Ale k tomu nedošlo.
Zdraví Konstantina se prudce zhoršovalo, přijal zjevení o své blízké smrti, zaradoval se a rozhodl se vstoupit v Římě do kláštera a přijal řeholní jméno Kyril – Cyril, pod kterým ho známe dnes. Po padesáti dnech zemřel 14. 2. 869 ve věku 42 let. Před smrtí zavázal svého bratra Metoděje, aby se nevracel na horu (Olymp), kterou miluje, ale aby šel na Moravu a dokončil tam své poslání. 13
Metoděj uposlechl svého bratra, kterého si vážil a vždy ho považoval za toho prvního pro jeho MOUDROST a ROZVAHU, ačkoli byl o mnoho let starší než Konstantin. Cestou na Moravu ho však zajali bavorští biskupové a uvěznili ho v klášteře Ellwangen ve Švábsku, kde ho krutě mučili, trápili a dva a půl roku ho drželi pod širým nebem i v krutých mrazech v zamřížované díře v zemi. 14 Zde prokázal Metoděj obrovskou VÍRU a TRPĚLIVOST. Nenechal se zlomit, ale mocně odolával jejich nátlaku, aby se vzdal postavení arcibiskupa moravské církve. Když se o uvěznění dozvěděl papež, zastal se Metoděje a přísně potrestal tyto čtyři biskupy. Všichni čtyři do dvou let zemřeli. 15
Po návratu na Moravu došlo k velkému rozvoji duchovní práce, podařilo se horečným úsilím přeložit a sepsat všechny knihy Starého i Nového zákona a mnoho lidí se opravdově obrátilo k Bohu, odřekli se pohanství a neřestných svazků. Také politicky se dařilo upevňovat moc a rozšiřovat území Velké Moravy. Kníže Svatopluk, který vydal svého strýce Rostislava Frankům, převzal moc a na všechny strany vojensky rozšiřoval svoji říši. Dosáhl velkého vítězství nad Franky, které vedlo k pevné mírové dohodě – tzv. forchheimský mír v roce 874.
Přesto nastávaly problémy, protože latinští kněží z Bavorska se nechtěli vzdát, Svatopluk je chránil a sám raději využíval jejich duchovních služeb, protože mu tolerovali jeho hříchy. Metoděj je naopak káral, a tím vznikla mezi ním a knížetem propast. To vyvrcholilo konfliktem a po smrti Metoděje 6. 4. 885 převzal duchovní vedení v zemi zrádný Viching, který se stal biskupem a nemilosrdně vyhnal všechny slovanské kněze ze země a zakázal slovanské bohoslužby, všude tak převládla latina.
Víra byla už v lidských srdcích. Po smrti Svatopluka v roce 894 nastal rychlý úpadek a rozpad Velké Moravy. Avšak centrem duchovního, kulturního a politického života se na 430 let staly přemyslovské Čechy od knížete Bořivoje až po Václava III.
1 „Byl pak rodu ze strany obou (rodičů) nikterak nízkého, nýbrž velmi dobrého a vznešeného, známého především Bohu i císaři a vší soluňské zemi, jak to prokazovala i jeho tělesná podoba. Proto i právníci, kteří ho od dětských let milovali, vyslovovali se o něm způsobem sloužícím mu ke cti, až císař, dověděv se o jeho bystrosti, dal mu v držení slovanské knížectví…“
Život Metodějův in Magnae Moraviae fontes historici II. Praha: KLP 2010, 121 s. ISBN 978-80-86791-93-7
2 „Když v tom knížecím úřadě prožil mnoho let, a uzřel mnoho ohavných zmatků v tomto životě, zaměnil náklonnost k pozemským temnotám za myšlenku na nebesa… Jakmile našel vhodnou dobu, zbavil se správy knížectví a odešel na Olymp, kde žijí svatí otcové byl postřižen, oděl se v černé roucho a setrvával v pokoře, dodržoval důsledně úplnou mnišskou řeholi a věnoval se knihám.“
Život Metodějův in Magnae Moraviae fontes historici II. Praha: KLP 2010, 122 s. ISBN 978-80-86791-93-7
3 „Brzy však učinil Bůh po vůli těch, kteří se ho bojí, o jeho kráse, moudrosti a vytrvalém studiu, do něhož byl ponořen, se doslechl císařův správce, který se nazývá logothet, a poslal pro něho, aby se učil s císařem. Když pak to chlapec uslyšel, s radostí se vydal na cestu.“
Život Konstantinův in Magnae Moraviae fontes historici II. Praha: KLP 2010, 47 s. ISBN 978-80-86791-93-7
4 „Více však než učenost projevoval svou mírnou povahu a rozmlouval s těmi, s nimiž to bylo nejužitečnější, vyhýbaje se těm, kteří se odchylovali na scestí. A myslil na to, jak by – vyměniv pozemské věci za nebeské – vylétl z tohoto těla a žil s Bohem.“
Život Konstantinův in Magnae Moraviae fontes historici II. Praha: KLP 2010, 48 s. ISBN 978-80-86791-93-7
5 „Když to Filosof uslyšel, řekl: ‚Rád jdu bojovat za křesťanskou víru. Vždyť co je pro mne na tomto světě sladší než za svatou trojici zemřít a ožít?“
Život Konstantinův in Magnae Moraviae fontes historici II. Praha: KLP 2010, 52 s. ISBN 978-80-86791-93-7
6 „Posléze pak davše průchod své zlobě, dali mu pít jed. Jenže milosrdný Bůh, který řekl: „I kdybyste vypili cokoli smrtícího, nic vám neuškodí,“ zbavil jej toho a zdravého jej vrátil do země.“
Život Konstantinův in Magnae Moraviae fontes historici II. Praha: KLP 2010, 56 s. ISBN 978-80-86791-93-7
7 „Bylo pak z nich pokřtěno na dvě stě lidí, kteří zavrhli pohanské ohavnosti a nezákonné sňatky.“
Život Konstantinův in Magnae Moraviae fontes historici II. Praha: KLP 2010, 74 s. ISBN 978-80-86791-93-7
8 „Když pak došli na pustá a bezvodá místa, nemohli vydržet žízní. Naleznuvše pak vodu ve slatině, nemohli zní pít; byla totiž docela jako žluč. Když pak se všichni rozešli hledat vodu, řekl ke svému bratru Metodějovi: „už tu žízeň nevydržím, tak jen té vody naber. Vždyť ten, který prve přeměnil Izraelským hořkou vodu na sladkou, ten dopřeje útěchu i nám.“ Když pak ji nabrali, shledali ji sladkou jako medovou, a studenou. Pili tedy oslavujíce Boha, který svým služebníkům činí takové věci.“
Život Konstantinův in Magnae Moraviae fontes historici II. Praha: KLP 2010, 75 s. ISBN 978-80-86791-93-7
9 „Poznejte, bratři, Boha, který vás stvořil. Hle, evangelium nového zákona Božího, v němž jste byli pokřtěni. A takto je sladkými slovy umluviv, přikázal jim strom skácet a spálit. Jejich stařešina pak pokloniv se, šel a políbil evangelium a stejně i všichni ostatní. A když pak přijali od Filosofa bílé svíce, šli se zpěvem ke stromu. A Filosof vzav sekyru, udeřil třiatřicetkrát a přikázal všem, aby jej vyťali z kořene a spálili. Téže noci pak se spustil déšť od Boha. I pochválili Boha s velikou radostí a Bůh se nad tím velice radoval.“
Život Konstantinův in Magnae Moraviae fontes historici II. Praha: KLP 2010, 77 s. ISBN 978-80-86791-93-7
10 „Rostislav totiž, moravský kníže, jsa podnícen Bohem, poradil se se svými knížaty a s Moravany a poslal císaři Michalovi poselství, řka: ‚Ačkoli naši lidé odvrhli pohanství a drží se křesťanského zákona, nemáme takového učitele, který by nám vyložil v našem jazyku pravou křesťanskou víru, aby i jiné země, pozorujíce to, nás napodobily. Tak nám, vladaři, takového biskupa a učitele pošli. Vždyť od vás vždycky vychází do všech zemí dobrý zákon.'
Život Konstantinův in Magnae Moraviae fontes historici II. Praha: KLP 2010, 78 -79 s. ISBN 978-80-86791-93-7
11 „Filosof pak šel a podle dřívějšího zvyku se oddal modlitbě i s jinými pomocníky. A brzy, hle, dal mu zjevení Bůh, který poslouchá modlitby svých služebníků; a tehdy složil písmena a začal psát text evangelia: Na počátku bylo slovo a slovo bylo u Boha a Bůh byl slovo a tak dále. Zaradoval se tedy císař a se svými rádci vzdal slávu Bohu. A vyslal jej s mnoha dary, napsav takto list Rostislavovi: ‚Bůh, který chce, aby každý došel poznání pravdy a usiloval o větší důstojenství, uviděv tvou víru a snahu, učinil i nyní za našich let – zjeviv pro váš jazyk písmena – to, co se nestalo už dávno, leda za prvních let: abyste i vy byli připočteni k velkým národům které slaví Boha svým jazykem. A tak jsme ti poslali toho, jemuž Bůh dal zjevení, muže ctihodného a zbožného, velice vzdělaného a filosofa. Nuže tedy přijmi dar větší a úctyhodnější než všecko zlato a stříbro, drahé kamení i pomíjivé bohatství a snaž se společně s ním upevnit řeč a z celého srdce hledat Boha. A nezanedbávej spásu obecnou, nýbrž pobízej všechny ať nelení, ale nastoupí cestu pravdy.“
Život Konstantinův in Magnae Moraviae fontes historici II. Praha: KLP 2010, 80-81 s. ISBN 978-80-86791-93-7
12 „Přijal jej pak cestou Kocel, kníže pannonský, a velmi si oblíbil slovanské písmo a naučil se mu. A svěřil mu padesát učedníků, aby byli vyučeni, projevil mu velikou úctu a doprovodil ho dále. Nevzal pak ani od Rostislava ani od Kocela zlato ani stříbro ani
žádnou jinou věc, ale svěřil jim slovo evangelia bez zisku; vyžádav si však od obou jedině zajatce, a to devět set, propustil je na svobodu.“
Život Konstantinův in Magnae Moraviae fontes historici II. Praha: KLP 2010, 85 s. ISBN 978-80-86791-93-7
13 „Po mnoha dnech Filosof, odcházeje na soud Boží, řekl svému bratru Metodějovi: ‚Hle, bratře, my dva jsme byli spřežení táhnoucí jedinou brázdu. A já padám na líše, svůj den ukončiv. Ale ty velice miluješ horu – tak jen kvůli hoře neopusť své učení. Neboť čím jiným bys mohl být více spasen?“ Život Metodějův in Magnae Moraviae fontes historici II. Praha: KLP 2010, 126-127 s. ISBN 978-80-86791-93-7
14 „Když bylo vyměněno mnoho řečí a oni mu už nebyli s to co namítnout, řekl král, zvednuv hlavu: „Netrapte mého Metoděje, vždyť už se zapotil jako u pece.“ On řekl: „Zajisté, panovníku. Když kdysi lidé potkali filosofa zpoceného, řekli mu: Co se potíš? A on praví: Přel jsem se s hrubou čeládkou.“ Když se o tento výrok pohádali, rozešli se. Jej však dopravili do Švábska a tam ho drželi půl třetího roku.“
Život Metodějův in Magnae Moraviae fontes historici II. Praha: KLP 2010, 131-132 s. ISBN 978-80-86791-93-7
15 „Zvěst o tom dorazila k papeži. A jakmile se to dověděl, dal je do klatby: ať žádný králův biskup nezpívá mše, to jest služby, dokud jej budou držet ve vazbě. A tak ho propustili řkouce Kocelovi. „Budeš-li mít u sebe tohoto muže, nezbavíš se nás v dobrém.“ Zatím však právě oni neušli soudu svatého Petra, neboť čtyři z nich, biskupové, zemřeli.“ Život Metodějův in Magnae Moraviae fontes historici II. Praha: KLP 2010, 132 s. ISBN 978-80-86791-93-7